Žijeme v nejlepší době za dlouhé roky. Všechny základní potřeby jsou uspokojeny, jenže to je možná právě ten problém? I ta sebelepší doba skrývá určité nešvary.
Výchova. Životní prostředí. Netrpělivost. Technologie.
Výchova
Vyrostli jsme na tzv. technologii špatného rodičovství. Mnoho z nás tvrdí, nebo si aspoň myslí, že je jedinečný. ,,Já můžu mít cokoliv chci, prostě jen proto, že mám vejšku a chci to a basta!“
Ale kde se stala chyba ve výchově, když jsou děcka obdivována vrstevníky, pokud kašlou na povinnosti a chodí pozdě. Ti, kteří jsou snaživí a dělají pravý opak, se cítí trapně, kvůli narážkám ostatních. Z toho se pak ale stává za 20 let to, že si akorát všichni stěžují, jací jsou chudáčci. Ve společnosti jsou borci, ti, co dřou od rána do večera rukama a ti, co na něčem makali několik let, kdy to nikdo neviděl a teď sklízí odměnu tím, že nemusí tolik pracovat, tak těmi je opovrhováno.
Ale co tohle má bejt? Lidské sobectví, prosím pěkně – sám mám málo. ,,Já jsem to nedokázal, tak ty taky ne a budu tě v tom podporovat.!
Každopádně zpátky k tématu. Tyhle děti – my děti – dostudují školu a jsou vypuštěni do světa. Myslí si, že jsou jedineční a že na ně každý všude čeká. Ale pokud nemají maminku nebo tatínka, kteří je protlačí do hezké pozice, tak zjistí, že v reálném světě nikdo nedostává nic za to, že byl poslední a přišel pozdě.
A to je zase ten problém s diplomem. Vždyť dneska můžeš vydělávat mnohem víc, když nemáš vejšku, věř tomu nebo ne. Jenže tihle naivkové vylezou do reality, a tak se jejich svět rozpadá, protože žijou v jiném vědomí, které je jim vtloukáno do hlavy.
Technologie a zase ta chemie
Další problém je, že vyrůstáme v obložení sociálních sítí. Jinými slovy, jsme dobří v dávání filtrů k fotce a postování příspěvků. Napíšeš si to do životopisu? Jsme přeborníci v ukazování, jak je zrovna můj život úžasný, zatímco, jsme v depresi.
Každý z nás vlastní mobil. Když ho držíme v ruce, začíná se nám vyplavovat dopamin, pocit štěstí. Je nám to příjemné. Popadá nás panika, jakmile nevíme, kde je mobil. Když se cítíme osamoceni, vezmeme si opět mobil. Pošlu deseti kamarádům na messengera ahoj, ahoj, ahoj, ahoj a čekám, až odepíšou. Yes, někdo o mě stojí!! To je to, proč počítáme likes u fotek.
Zmíněný dopamin je úplně stejná chemická látka, která se vyplavuje, pokud si zapálíš, piješ přes čáru nebo hazarduješ s penězi. Jinými slovy, je strašně moc návykový. (Dobrá zpráva, dá se vyplavit i prospěšnými činy – fyzická aktivita, pocit zadostiučinění, dobrovolničení a tak dále) Máme věkové hranice pro požití alkoholu, ale s Facebookem je to stejné, jako kdybys dostal od rodičů basu tvrdýho alkoholu.
Mobilní telefony jsou droga, které propadáme kvůli stresu v období dospívání, kdy má každý tak trochu bordel v životě. Proč jsme ve stresu? Dostáváme se z doby závislé na rodičích do doby, kdy se chceme začlenit mezi vrstevníky, chceme si najít přítele a být děsně cool, což není vždy úplně jednoduché.
Spousta nás ví, jak se socializovat na facebooku, ale v reálném životě k tomu nemají prostředky. Ruku na srdce, kdo mnohem radši napíše nepříjemnou zprávu, než aby to řekl do očí? Cesta menšího odporu.
Jenže co víc, ztrácíme hodnoty opravdových přátelství, protože je zajímavější to, jak super se má Karel z netu, než jak se má kámoš, který sedí vedle.
Když sedíš s kámošem a píšeš někomu na FB, kdo tam reálně není. To je problém. To je závislost. Okolí dáváme najevo, že pro nás nejsou tak důležití, abychom jim věnovali plnou pozornost. Jako každá závislost, i tato ničí vztahy, stojí čas, peníze a dělá tvůj život horší.
Je vědecky prokázáno, že lidé zavření do klepet sociálních sítí trpí depresemi v mnohem větší míře než lidé, kteří ne.
Alkohol není špatný, moc alkoholu je nebezpečné. Sleduj tu paralelu….
Netrpělivost
Dnešní svět je místem, kde každý chce okamžité uspokojení. Pokud máš čekat na telefon týden a nemáš ho druhý den, radši si ho objednáš někde jinde, kde je dražší, ale máš ho hned.
Cokoliv chceš, můžeš mít okamžitě teď a tady. Až na zadostiučinění z úspěchu a silných vztahů. Pro to nemáš žádnou appku. Je to pomalý proces, který není pohodlný.
Vidíme úspěch, ale tu strmou cestu do kopce už ne. Věci, které za něco stojí, nepadají z nebe a uspokojení není okamžité. Naučme se trpělivosti. Je potřeba naučit se skills, jít po malých krůčcích, soustředit se. Všechno jde, ale není to zítra hotovo a není to ani trochu příjemné.
Životní prostředí
Poslední kousek do skládačky je životní prostředí. Vezmeme naší skvradru úžasných, talentovaných, natěšených dětí. Když vyrosteme, hodí nás do světa, kde se dbá více na kvantitu než kvalitu a krátkodobý úspěch. Nikdo nerozvíjí schopnost spolupráce. Nikdo nás nepodporuje v překonávání překážek. Propadáme panice, nejsme dost dobří. Ale to není pravda. Naučil nás to snad někdo? Chodit umíš taky díky tomu, že jsi to viděl kolem sebe a vodili tě z ručičku.
Co tedy dělat jinak?
Nemáme mechanismy na zvládání stresu a k tomu nízké sebevědomí. Jaký je důsledek? Vyšší četnost sebevražd, úmrtnost na předrogování. Děti nechodí do školy, protože mají úzkosti. Není to výmysl, vlastní zkušenost mluví za vše.
Celý život procházíme tak nějak… Jak ti jde život? Ale jo… Jak ti to jde v práci? Fajn, stejný jak včera. Mezilidské vztahy se neprohlubují tím, že napíšeš na zeď Všechno nejlepší!!! Budování důvěry, to je základ přátelství. A kde to je??? To ti na zeď nikdo nenapíše, všude je jejich amazing life behind the filtres.
Když jdeš po ulici a koukáš okolo sebe. To je ta chvíle, kde tvůj mozek bují myšlenkami. To je ta chvíle, kdy přichází nápady. Něco vidíme a přemýšlíme, že bychom to udělali jinak. Ne, když sjíždíš instáč.
Celá podstata je tady. Je potřeba najít kompromis… balanc … Každý organismus se zuby nehty drží v homeostáze.
Zamakej na vnější stabilitě, stačí málo.
DeVia 